Jdi na obsah Jdi na menu
 


IMCA 2011 - Nijmegen

8. 9. 2011

V květnu a v červnu letošního roku jsem se s Kerčou prvně zúčastnila kvalifikačních závodů do reprezentace pro závod EO (evropský pohár) a IMCA (international mix-breed championship agility). O start na MS (mistrovství stvěta) jsem se nepokoušela, neb vím, kde jsou naše hranice a že na světovou špičku bohužel nemáme časově. Jak se později ukázalo, časy našich běhů nás nepustily ani na EO. V konečné bodovací tabulce na IMCU jsme skončily na krásném druhém místě, ale protože je to závod převážně pro křížence a psy bez PP, musela jsem si počkat, jak to s námi dopadne. Do dvanáctého místa se umístili pouze dva „kříženci“, tudíž česká repre kategorie small byla doplněna dvěma „papíráky“, což pro nás znamenalo, že jedeme do Holandska .

Den D nastal 31. sprna – ve tři hodiny ráno – kdy se pro nás stavili Evča s Jirkou a s Brownie, naložili jsme naše věci a vyrazili směrem k novým zážitkům. Evča s Brownie se totiž naštěstí nominovaly taky . Cesta byla dlouhá, ale pohodová a do kempu, který měl být rezervován pro českou výpravu jsme dorazili chvíli po druhé hodině. Ubytovali jsme se a začali tušit první problém – těžko tu budeme všichni pohromadě, na to je tu málo volného místa. Teprve po tom, co jsme chtěli zamluvit volná místa u našeho budoucího bydliště pro ostatní Východočechy jsme zjistili, že naše tušení je správné. Nejen že bychom s ostatními Čechy nebyli pohromadě, ono už tu pro nikoho dalšího nebylo místo vůbec. Po rozhovoru s paní recepční (teda mluvil s ní Jirka) jsme se dozvěděli, že se „někde“ stala chyba a kemp pro českou výpravu bohužel vůbec zamluven nebyl. My jsme pouze měli to „štěstí“, že jsme dorazili první a čekalo tu na nás poslední volné místečko. Trochu šok, naštěstí paní byla vstřícná, doporučila nám jiný kemp nedaleko a ochotně tam i zavolala, aby pro nás zjistila, zda tam mají místo pro patnáct stanů a jeden karavan. Místo tam měli, z tohoto kempu jsme se tedy odhlásili, paní poděkovali, nechali tam „český“ vzkaz pro případné další dorazivší krajany a jeli okouknout kemp nový. Ten se opravdu nacházel nedaleko a přímo ve městě Groesbeek. Na první pohled (ani na ty další) vůbec nevypadal špatně, pan recepční nám ukázal mapku kempu, možnosti ubytování a … a ceník. Trochu se nám protočily panenky, neb to tu bylo „finančně náročnější“ než jsme plánovali. Jenže nebyl čas na hrdinství a my se museli rychle rozhodnout, jestli to vezmem, nebo jestli budeme hledat dál. Pan recepční se ukázal jako kabrňák – a jako správný podnikatel.  Bylo mu jasné, že nějaká ta sleva pro cca 25 lidí je lepší, než prázdné místo v kempu. A tak nám udělal parádní cenu, dal nám vybrat ze dvou možných míst, z nichž jsme si vybrali to nejvzdálenější od „centra“ kempu – jednak bylo levnější, ale hlavně jsme tam mohli být opravdu všichni pohromadě a přitom svými volně pobíhajícími psími kamarády nerušili ostatní návštěvníky kempu. Nezbývalo než doufat, že i ostatní naši snahu ocení a nebudou naštvaní za to, co jsme vybrali. Naštvaní nebyli, ale až na pár výjimek ani nepoděkovali . Ale co, okolo páté už bylo jasné, že příštích pár dní máme kde bydlet, napsali jsme domů, začali stavět stan a čekali na další české závodníky. Ti další, co přijeli po nás, byli naši krajani Východočeši, tedy kamarádi z Mýta, Žamberka a Jičína. Někteří pak dorazili ještě večer, někteří až druhý den ráno a jedna členka dokonce až odpoledne, neb jak se ukázalo, někde se zatoulala a hned na úvod si zvládla zajet až na druhou stranu Holandska. Ještě večer jsme se zajeli podívat na halu do cca 11 km vzdáleného Nijmegenu, tedy do města, kde se celý závod konal.

V pohodě jsme se vyspali, počkali, až dorazí ostatní, vyzvedli si reprezentační trička a společně se vydali směr hala, kde nás čekala veterinární přejímka (celkem důkladná prohlídka včetně kontroly čipu) a oficiální trénink. Pro naši republiku bylo vyhrazeno 40 minut, tratě byly rozděleny do jakýchsi tří sekvencí, na kterých jsme se postupně vystřídali. Nešlo ani tak o trénink běhání jako o vyzkoušení si místních překážek a povrchu umělé trávy. Trochu jsem se bála, jak to Kerča všechno vezme – halu, křik – přeci jen je trochu cíťa. Ale holka překvapila – byla jak v tranzu, na překážky natěšená a prostě v pohodě. Vrátili jsme se do kempu, trochu prošli Groesbeek a večer se vrátili do haly, kde nás čekal zahajovací ceremoniál. Trochu nás překvapilo, že nástup všech států probíhal po tmě a pořád jsme čekali, „co z toho vyleze“, jaký to má smysl. Teprve později jsme se dozvěděli, že to nebyl záměr, že prostě pořadatelům vypadlo osvětlení a bohužel trvalo dost dlouho, než se vše podařilo dát do pořádku. Celkem se tu sjelo cca 200 závodníků ze čtrnácti států … a mohlo se začít .

V pátek ráno začínala kategorie large jumpingem a tady si Brownie vyběhala krásné 4. místo. Poté přišel na řadu závod PARAagility – tedy agility pro různě postižené závodníky. Člověku se až tajil dech, když jsme sledovali závodníky na vozíčcích, špatně chodící, neslyšící, skoro nevidomé … jak se snaží více či méně úspěšně poprat s připravenou tratí. Všichni mají můj obdiv, v takových chvílích si člověk uvědomí, že to nejdůležitější a nejcennější v životě je zdraví. Pak si svoji trať zaběhli medíci a pak už byla řada na nás. Jumping small stavěl pan rozhodčí Dimitri vanBlaere – trať nebyla úplně jednoduchá, ale celkem běhavá. Na start jsem šla hodně nervozní, ale už se nedalo nic dělat, už jsme se museli pokusit co nejlépe zaběhnout. Před startem každého českého závodníka skandovala česká výprava na tribuně, protože jsem se ale bála, že by se Kerča bála, domluvila jsem si s nimi před naším startem ticho. Jak se později ukázalo, bála jsem se zbytečně, Kerča ruch v hale vůbec neřešila. Tratí jsme propluly celkem plynule, bohužel nejspíš špatný odraz nebo smeknutí před překážkou znamenalo, že se Kerča dotkla dálky a z běhu jsme si odnášely 23. místo (6. nejrychlejší čas). Ale co, paráda, doběhly jsme a už bylo jasné, že si neodvezeme čtyři disky . Posledním dnešním během byl jump družstev large, kde se naší výpravě bohužel vůbec nedařilo. Vrátili jsme se do kempu, všichni společně jsme si ogrilovali nějaké to masíčko, trochu pokecali a šli do hajan.

V sobotu se začínalo jumpingem družstev kategorie small, trať nám stavěl pan Werner Rosseau. Protože my „smolíci“ jsme tu byli jen čtyři, nastoupili jsme do družstev všichni. Krom Kerči tu s námi bojoval pudlík Aramis Aleny Lustykové, šeltička Lili Lucky Duškové a kříženka Meluzína Lenky Blachové. První na start šel Aramis – čistý běh. Další byla Kerča – nevím jestli po ránu neviděla, nebo jestli bylo v hale špatné světlo, nebo prostě nevím co se dělo, ale Kerča dosti brutálně narazila do zdi . Dost se ji lekla a už to vypadalo, že uteče z parkuru, ale nechala se odvolat, uklidnila se a zbytek parkuru doběhla v pohodě. Na našem kontě tedy jedna chybka. Další na start šla Meluzína – taky jedna chybka a malá časová ztráta. Poslední nastoupila za naše družstvo Lili – čistý běh. V každém družstvu se škrtá „nejhorší“ výsledek, tudíž naše družstvo skončilo s jednou chybou na krásném třetím místě . Radost jsme měly všechny obrovskou, česká tribuna jásala a fandila. Poté se na parkuru vystřídali závodníci kategorie medium, large, para a opět jsme šli na řadu my. Tentokrát běh družstev parkur agility, trať pana Dimitri vanBlaera. Na start jsme šli ve stejném pořadí – tedy Aramis (jedna chybka), Kerča (čistý běh, nejrychlejší čas z celého startovního pole), Meluzína (čistý běh, ale trestné bodíky za čas) a Lili (jedna chybka). Opět jsme skončili s jednou chybou a drobnými za čas na třetím místě. A v konečném součtu jsme se stali vicemistry družstev kategorie small, když jsme vybojovali nádherné druhé místo. Díky všem „spolubojovníkům“ za skvělou spolupráci.

V sobotu se nám opravdu krásně usínalo. Jen jsme se dozvěděli, že došlo ke změně plánu a v neděli jsme místo ráno měli na svůj poslední běh nastoupit až odpoledne. Trochu mě to naštvalo, ale dělat se s tím nic nedalo. Ráno jsme tedy v klidu odjeli do haly, na svůj běh se začala chystat Evča … a k našemu překvapení byly překážky nastaveny dole, změna plánu se nekonala a startovali smolíci. Startovalo se podle výsledků jumpingu – tedy první na řadu šli ti, kteří se diskli a postupně nastupovali ostatní. My jsme z našeho 23. místa nastupovali ve druhé polovině. Běh to byl trochu rozpačitý, neb jsem nechtěla udělat nikde chybu, trochu víc jsem si pohlídala zonu na kladině – jistota je jistota – a trochu se zamotala v cíli, ale doběhly jsme čistě, opět s 6. nejrychlejším časem. V konečném součtu jsme se vyšplhaly na - pro nás krásné - 7. místo. O to víc mě trochu mrzela ta páteční chyba na dálce, neb nás připravila o „bednu“ – časově bychom se umístily na třetí příčce za dvěma úžasnými papilony, ale nedalo se nic dělat. I tak jsem byla s celým víkendovým běháním spokojená . Bála jsem se čtyř disků, doběhly jsme všechno, žádná časová ztráta, dvakrát úplně čistě – prostě paráda. Jako poslední nastupovali large – Evča s Brownie ze čtvrtého místa, trochu smolně o pár setinek vteřiny jim bohužel to čtvrté místo zůstalo. Ale běhaly krásně, jen chyběla trocha toho agilitního štěstíčka. Co se české výpravy týká – „brambory“ nás provázely od začátku do konce.

Počkali jsme na závěrečný ceremoniál, převzali si pohár za druhé místo družstev, rozloučili se s ostatními a odjeli zpátky do kempu. Na rozdíl od ostatních jsme se rozhodli zůstat tu ještě o jednu noc déle a ráno se ještě trochu pokoukat po Holandsku. Kvůli počasí jsme vzdali cestu do Amsterodamu, ale objevili jsme krásu Nijmegenu, prošli se po centru, nasbírali si mušle u řeky Waal (pokud to tedy nebyl kanál ) nakoupili nějaký ten sýr a spokojení, i když trošku unavení jsme se vydali na cestu domů. Cesta opět pohodová, jen trochu náročnější, domů jsme dorazili ve dvě hodiny v noci a při představě nástupu v šest ráno do práce se mi dělalo trochu špatně. Ale i to jsem přežila.

Co dodat – byl to opravdu krásný a úspěšný výlet, jsem ráda, že jsem se nominovala, jsem ráda, že jsme jela - Kerčule je prostě moje zlato .

 
 

Portrét